NATO, Střední východ a Východní Evropa

NATO, Střední východ a Východní Evropa

George Friedman
27. Únor 2017

Zájmy jsou v rámci NATO různorodé, a to zejména mezi Spojenými státy a mnoha evropskými zeměmi. George Friedman se tím zabývá blíže.

 

George Friedman je mezinárodně uznávaný geopolitický prognostik, nejčtenější autor New York Times a zakladatel a předseda globálně analytické společnosti Geopolitical Futures.

 

V průběhu minulého týdne se američtí představitelé zúčastnili zasedání NATO a Mnichovské konference o bezpečnosti. Tématem byla budoucnost NATO. USA opět vyžadovaly, aby Evropané dodržovali svou povinnost udržovat efektivní vojenské síly, aby byly platnou součástí vojenské aliance NATO. Ve stejnou dobu mnoho evropských zemí vzneslo otázku, zda jsou Spojené státy dostatečně zavázány ke spolupráci v NATO. Evropané zdůrazňovali, že Američané sice mají vojenskou sílu, ale chybí jim politický závazek k Evropě. Američané zdůrazňovali, že Evropané sice jsou politicky zavázáni k NATO, ale postrádají vojenskou sílu, která by dala jejich závazku smysl.

 

Skutečným problémem je však to, že NATO naplnilo své původní poslání a neexistuje žádná dohoda o tom, co je jeho posláním teď. Původním posláním NATO bylo zablokovat sovětskou invazi do západní Evropy. V roce 1991, kdy se Sovětský svaz rozpadl, tato příčina existence NATO zmizela. Tehdy mohlo být NATO rozpuštěno, ale problém s nadnárodními institucemi je ten, že začnou žít vlastním životem, bez ohledu na důvod, pro který byly vytvořeny. Možnost rozpuštění NATO, protože splnila svůj účel, nebyla nikdy na pořadu dne. Takže aliance pokračovala ve své existenci, pořádala konference, udržovala personál a chovala se, jako kdyby byla politická shoda na tom, co má dělat.

 

Když se hroutil Sovětský svaz, Irák napadl Kuvajt.  Spojené státy tehdy jako jediná světová velmoc vytvořily k odražení invaze koalici, která zašla daleko za rámec NATO. S výsledkem byli všichni spokojeni, aniž by si uvědomili, že  invaze nebyla jen samostatnou akcí, ale začátkem masivní restrukturalizace Středního východu, což způsobilo rozsáhlou nestabilitu a tím i teroristické útoky v USA a Evropě. Od roku 1945 do roku 1991 bylo základní celosvětovou otázkou, jaké bude postavení Evropy po druhé světové válce. Od roku 1991 až do dneška byl základní otázkou v Evropě a ve Spojených státech stav islámského světa po konci studené války, což mělo za následek vynucení určitého druhu stability v regionu.

 

NATO bylo vytvořeno, aby ochránilo Evropu po druhé světové válce. To již není stěžejní problém. NATO nebylo připraveno na to, aby se vypořádalo s tím, co přijde po jeho úspěchu. Panuje shoda, že chaos v islámském světě je nežádoucí, ale není konsensus na následujících třech bodech. Za prvé, neexistuje žádná dohoda, že NATO jako instituce má povinnost pacifikovat region společnou vojenskou akcí. Za druhé, neexistuje shoda nad tím, jak by taková pacifikace měla vypadat. Za třetí, není žádná shoda na tom, že by mělo být prováděno koordinované a společné úsilí k předcházení teroristickým útokům na členské země NATO.

 

Orgány NATO byly vytvořeny s přísně vymezeným posláním pochopení důsledků selhání, a na jejich základě a dle zdrojů členských států dochází k určování vojenských  zdrojů vhodných pro příslušnou misi. Na současném konfliktu neexistuje taková shoda, a proto NATO nemá sjednocující cíl. Studená válka byla viděna jako existenční hrozba pro Evropu. Islámský konflikt je viděn z různých pohledů v různých zemích v různých časech. Žádná vojenská strategie nemůže stavět na tak chatrném politickém základu. Proto se zájmy v rámci NATO rozcházejí, a to zejména mezi Spojenými státy a mnoha evropskými zeměmi. Amerika bojovala ve válce v muslimském světě po dobu 15 let, aby potlačila síly, které USA vnímají jako ohrožení své bezpečnosti a zájmů. Některé evropské země, jako například Velká Británie, se připojily k této válce a mnoho do ní investovaly. Některé země zase investovaly jen tolik, že jejich vklad, vzhledem k možnostem, které měly, lze označit jako pouhé symbolické gesto.  Další země byly hluboce skeptické a kritické vůči americké strategii.

 

Proto se tyto země nemohou plně dohodnout na strategickém riziku, kterému NATO čelí, a v důsledku toho nemohou přijmout jednotnou strategii. Pohled členských států NATO na svět a ochota rozhodně jednat se velmi liší. Proto rozumná otázka zní: Jaký smysl má NATO? Obecně panuje mínění, že zatímco 15leté vedení války ze strany USA nedonutilo Evropu působit společně v rámci kolektivní bezpečnosti, tak jiné zájmy zase spojují členy dohromady.

 

Otázkou je vymezení toho, jaké další záležitosti vyžadují organizaci, jakou je NATO, a zda poté, co bude definován cíl/úkol, budou Evropané připraveni věnovat zdroje potřebné k provedení tohoto cíle/úkolu. Je velmi důležité neustále zdůrazňovat, že NATO není politická organizace, v které se vedou diskuze, ale vojenská aliance, jež spočívá na vojenských cílech a prostředcích. Jde o vojáky a námořníky, a pokud je problémy, kterým čelíme, nezahrnují, pak NATO nemá žádný smysl. Na řešení takových problémů možná bude potřeba jiný druh instituce.

 

NATO je aliancí zvyku. Potřebovali jsme NATO, a proto jistě stále NATO potřebujeme. Je také aliancí pohodlnosti. Raději, než aby bylo vázáno k vojenskému řešení současných problémů, což je jeho posláním, stalo se NATO ve svých závazcích selektivním. Rozdíl mezi NATO před rokem 1991 a nyní je jednoduchý. Před rokem 1991 mělo jasný účel a všichni členové byly k tomuto účelu zavázáni. Teď už nemá jasný cíl, a když se někteří členové, jako jsou Spojené státy, zapojí do války, tak je účast dobrovolná. Abychom byli přesnější, účast může být sice na oko veliká, ale ve výsledku vojensky bezvýznamná. Evropská vojenská síla je racionálně tvořena pro riziko, které je ochotna podstoupit a nikoli pro požadavky bezprostředního konfliktu. Účast v konfliktu není automatická, ale je nepovinná. Z toho důvodu NATO již není aliance, protože aliance vyžaduje společné zájmy a podporu. Členové NATO nemají žádný společný zájem.

 

Ve snaze najít důvod pro pokračování činnosti Severoatlantické aliance je zjevným řešením návrat k základnímu poslání NATO: k odstrašování Ruska. Od roku 1991 do roku 2008 a do války v Gruzii byl předpoklad NATO ohledně Ruska následující: jde o zmrzačený pozůstatek Sovětského svazu neschopný představovat vojenské nebezpečí, jehož zájmenem je  v prvé řadě vyvinout se do forem liberálních demokracií s živou ekonomikou spojenou s Evropou. Zdálo se to jako rozumný předpoklad, ale byl špatný. Rusové stále více viděli evropskou a americkou pomoc jako podkopávání ruské ekonomické životaschopnosti a v rozšiřování NATO viděli zaškrcování Ruska. Ukrajinská oranžová revoluce v roce 2004 byla spolu s přijetím pobaltských států do NATO bodem zlomu. Rusové to považovali za porušení slibu Západu nerozšiřovat NATO do bývalého Sovětského svazu a způsob, jak vytvořit protiruské režimy v oblastech, které mají pro Rusy zásadní význam.

 

Bez ohledu na subjektivní úmysly obou stran NATO předpokládalo,  že Rusko je ochromeno a není ho třeba brát v potaz při plánování akcí. Ruský předpoklad byl, že NATO se nadále obává Ruska a nebude spokojené, dokud ho neparalyzuje. Toto se projevuje aktuálně v otázce budoucnosti Ukrajiny, protože Rusové modernizují své vojenské síly v očekávání dalšího tlaku ze Západu. Západ čelí Rusku, které se zřejmě vrací do podoby, kvůli které bylo potřeba v prvé řadě NATO vybudovat.

 

Tento problém je zvláště důležitý v tom, čemu se říkalo (a mělo by se to tak znovu nazývat) východní Evropa, která je zaklíněna mezi dvě síly. První z nich je Evropská unie, která je stále funkční, ale také stále více roztříštěná a neschopná jednat ve shodě. Druhou sílou je Rusko. To je stále nejistější a snaží se stabilizovat svou západní hranici, což znamená, že Pobaltí, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko pociťují vítr vanoucí z východu.

 

Názorová fragmentace EU se odráží i v NATO. Východoevropské země jsou si vědomy, že s výjimkou Spojených států postrádá NATO vůli a moc k vytvoření hlavní blokační síly. Několik vojenských praporů sice existuje, ale nejde o nic, co by vlastně mělo zásadnější vojenský význam v případě, že by Rusové byli schopni zahájit útok.

 

Rusko se tváří jako velmoc, ale jeho vnitřní ekonomické problémy jsou obrovské. Velká část jeho vojenské síly je jen stínem toho, co byla za sovětů, a jeho modernizační program závisí na financích,  které jsou při klesajících cenách ropy velmi napjaté. Přesto je ruská vojenská síla větší než ta východoevropská a schopnosti NATO (s výjimkou Spojených států) nasadit vojensky rozhodující síly jsou omezené. Východoevropské státy, které jsou součástí NATO, by se možná mohly spolehnout na některé země v alianci, ale nemohou spoléhat na samotné NATO, protože to postrádá efektivní vojenskou sílu.

 

Ve skutečnosti je východní Evropa, s nějakou pomocí od zbytku Evropy a Spojených států, docela dobře schopná se nejen bránit vojensky proti současné ruské realitě, ale také chránit sama sebe politicky proti ruskému vlivu. Kdyby východoevropské země měly pracovat společně, byly by to ohromná síla. Ale Slováci a Maďaři mají malou důvěru v NATO a Poláci a Maďaři čelí neustálému tlaku ze strany EU, protože jejich zvolené vlády Evropská unie neschvaluje.

 

Původním posláním NATO bylo potlačit Rusko. Ale v tomto případě země jako Německo nenesou primární břemeno. Toto břemeno padá na východní Evropu. Bohužel minimální podpora potřebná k zajištění regionu – několik prvotřídních divizí a stíhaček – není k dispozici. USA se zotavují a možná připravují na další kolo konfliktu na Středním východě, a zbytek Evropy postrádá minimální kapacity potřebné pro delší nasazení několik set mil od domova. Proto nemůže být základní strategie NATO prováděna. Něco, co je dobře vepsáno do paměti NATO, a mělo by být lehce zvládnutelné díky schopnostem zemí jako je Německo, je neproveditelné. Solidarita NATO na ochranu východní Evropy není zdaleka tak silná, jak by mohla být a obecné proklamace samy o sobě nevytvoří dostatečné vojenské kapacity, které by z nepravděpodobného scénáře ruského útoku udělaly věc zcela nemožnou.

 

Ze strategického hlediska, bez ohledu na vnitřní politiku, Polsko a Maďarsko jsou země nezbytné pro odstrašení Rusů. Zatímco prazáklad NATO obsahuje toto odstrašení, Evropská unie si vyhrazuje právo poučovat a odsuzovat obě tyto země a činí tak klidně i během politických problémů ve zbytku Evropy. Jinými slovy, východoevropské země mají jeden typ vztahu s NATO a jiný zase s EU. Takže na setkání NATO Němci mluví tak, a na zasedání EU mluví zase jinak. A koalice, která by chránila Německo od budoucích nepřirozených událostí (v době, kdy se věci, které dříve zněly jako přitažené za vlasy, staly realitou) se nemůže vytvořit.

 

Spojené státy jsou klíčovým členem NATO a USA se snaží přijít na to, jaký užitek NATO přináší. Odpověď není ani zdaleka jasná. V jedné oblasti, v které NATO může být užitečné a může působit v rámci svého poslání, je chování evropských členů jak rozporuplné, tak hlavně pouze teoretické. Evropané prostě nemají vybudovanou armádu ani na misi, jež by zcela jednoznačně spadala do kompetence NATO. Zatímco Rusové mají schopnost zvýšit svůj vliv na své západní hranici, tak jim jejich evropští protivníci neúmyslně otevírají svá zadní vrátka.

 

Nakonec tedy vlastně nejde o problém NATO. Jde o evropský problém. Evropský konsensus o obraně neexistuje o nic více než konsensus o ekonomice. Být v tak nestabilní alianci je příliš komplikované pro jednoduché a nesofistikované Američany. Americký ministr obrany James Mattis stanovil cenu, kterou členové musí platit za ochranu NATO. Evropané budou předpokládat, že to je jen tlachání a budou pokračovat tak, jak byly zvyklí. Poté, co se vyvázali z kolektivní odpovědnosti na Středním Východě, se také vyvazují z kolektivní odpovědnosti v Evropě. Akce USA v Evropě se bude konat podle potřeby, ale nebude omezena hlasy těch, kteří nepodstupují žádné riziko. Nejedná se o můj názor, ale o prostou racionální analýzu od USA. Proč se zpovídat organizaci, která odmítá sdílet riziko?