Paretova břitva (1)

Paretova břitva (1)

Vlastimil Veselý
26. Únor 2018

80 % důsledků pramení z 20 % příčin. Čtyři pětiny výsledků zajistí pouhá pětina zdrojů nebo rozhodnutí. Právě takové hledáme. A ctíme princip logické úspornosti, proto upřednostňujeme nejméně komplikovaná vysvětlení. Ptáme se osobností, kterých si vážíme a jejichž názory stojí za to sdílet. Jejich pohled nám může otevřít okno příležitosti. Začínáme otázkou na to, čeho si málo všímáme, ačkoli bychom měli… Pod povrchem se vždy odehrává něco důležitého, čeho si málokdo všimne. Co je to teď ve vašem oboru nebo ve společnosti vůbec?

 

Zbyněk Petráček, komentátor Lidových novin
PetracekHlavně v Evropě se vytrácí reálné střídání moci. Jako by vymizela doba, kdy levice střídala vládu pravice a naopak. Výrazné spolkové kancléře – Adenauera, Brandta, Schmidta, Kohla, Schrödera – si automaticky ztotožníme s érou konzervativců či sociálních demokratů. V nynější době už to tak jasné není. Období Angely Merkelové se rýsuje spíš jako éra velkých koalic a ideové rozbředlosti. U nás je něco podobného už pět let. Vládla tu posledních pět let levice, nebo pravice? Odpověď se hledá těžko a byly by pro ni příznačné výrazy typu „ano, ale“.

Je to odraz situace, kdy se vytrácejí jasné profily, programy a vize politických stran a spolu s tím i tyto strany. Jako by vládní agendy tvořily jen jakési povinné zadání, kde je nakonec jedno, zda se ho manažersky chopí strana A, nebo strana B. Na jednu stranu se řeší, jaká má být průměrná teplota v roce 2100, na druhou stranu se neřeší akutní problémy typu migrační kalamity, neboť představa, že jde migraci zastavit, je prý iluzí. Tedy dokud nepřijde politik jako Sebastian Kurz a balkánskou trasu nezastaví. Zde je hlavní důvod nástupu nových stran a vůdců, ať už jim říkáme populisté, outsideři či jinak. Příklon voličů k nim odráží nějaký ideově vyprázdněný prostor i lidský pocit, že není na výběr mezi volbou různých možností.

 

Hana Lipovská, ekonomka
LipovskaEkonomie stojí a padá s postavou člověka ekonomického. Člověka, který je dokonale racionální, což projevuje především tak, že vždy a všude maximalizuje svůj užitek. Nová ekonomická disciplína – behaviorální ekonomie – zkoumá pomocí laboratorních experimentů lidské jednání, aby ukázala, že se člověk racionálně nechová. Přední behavioralisté (mezi nimi i nositelé Nobelovy ceny za ekonomii) tvrdí, že zatímco Homo oeconomicus je člověk sobecký, egoistický a utilitářský, skutečný člověk, Homo sapiens sapiens, je altruista, který svou užitkovou funkci rozhodně nemaximalizuje. 

Vražda člověka ekonomického umožňuje „očistit“ ekonomii od matematiky a zároveň dát vládám do rukou mocnou zbraň: přesvědčení, že nedokonalé lidi je morálně správné pošťuchovat směrem k žádoucímu jednání. Nutit je jíst salát, pokud chtějí steak, jít běhat, když by raději seděli v křesle, platit si pojištění, když by raději spořili. Výsledky behaviorální ekonomie se ostatně už dnes zaklínají vlády především anglosaského světa, když chtějí prosadit nepopulární opatření. V roce 1871 vznikla moderní ekonomie na základě takzvané marginalistické revoluce. Dnes nepozorovaně probíhá revoluce nová, která má nebezpečnou sílu vložit do rukou státu ještě větší moc. Plný text zde.

 

Lukáš Visingr, bezpečnostní analytik
VisingrJestliže někdo očekává, že budu hovořit o rozkladu EU, nezvládnuté migrační krizi nebo úpadku klasických politických stran, tak se mýlí. Dokonce i ústup od tradičních hodnot a myšlenek Západu, tedy těch antických, židovských a křesťanských, není původní příčinou, ale důsledkem. Tou hlavní příčinou podle mě je, že se máme (a teď to bude znít zvláštně) až příliš dobře. Západ žije v takovém blahobytu a přebytku, o jakém se většině světa ani nesní, jenže to je současně hodně nebezpečné. Lidé pak ztrácejí pocit odpovědnosti a povinnosti, takže pořád požadují jen další a další práva, stále častěji už naprosto absurdní. 

Politická korektnost (což je jen hezký pojem pro zbabělé polopravdy a lži) pak vede k neochotě problémy pojmenovávat a řešit, protože pokud by se řešit začaly, mnoho lidí by ztratilo své příjmy, moc a vliv. Naprosto zákonitě se totiž vytvořila vrstva, které tento stav vyhovuje, tzn. určitá část politiků, úředníků, novinářů, podnikatelů, aktivistů a jiných. Ale proti tomuto stavu už se zvedá také stále silnější odpor, protože lidé začínají aspoň podvědomě chápat, že takhle to dál nejde, protože takhle by naše civilizace totálně zdegenerovala a zanikla. Největším projevem této „vzpoury“ je fakt, že se americkým prezidentem stal Donald Trump. Za jiných okolností by neměl šanci, ale zdá se, že teď je to nezbytné. Svět zoufale potřeboval někoho, jako je Trump, protože spousta věcí už je tak špatně, že jsme skoro zapomněli, jak mají být správně.

 

Jefim Fištejn, publicista
FistejnZákladní problém, zdaleka nejen můj, spočívá v tom, že politická filozofie Západu dnes nenabízí žádné projekty budoucnosti. Dokud existuje zajímavá nabídka budoucnosti, lidé jsou ochotni obětovat leccos v přítomnosti, leč tam, kde je budoucnost z nejasných důvodů zrušena, všechno v přítomnosti vyvolává jen nekonečné podráždění. To se projevuje vzdorem a občanskou neposlušností, jež dostávají nejbizarnější formy - separatismus, populismus, spiklenecké teorie hledající viníka a organizátora všeobecného rozvratu. 

V mém konkrétním oboru, kterým je politická publicistika, zdrojem znejistění a nepohody je zmizení jakéhokoli faktického základu. Dnes nic nedokazuje nic a jakékoli důkazy, ať již očitá svědectví, fotografie nebo filmové snímky, vyvolávají jen zvědavou otázku: "Kterým programem photoshoppingu jste to upravovali?" Dávno nerozhoduje hloubka úsudku nebo přesnost jasnozřivé předpovědi, nýbrž masová povaha bludu. Publicistika tím pádem přestává být způsobem pochopení světa a stává se sebepředváděním, jakýmsi manýristickým stylistickým cvičením. To trápí.

 

Ondřej Neff, spisovatel a fotograf
NeffNedávno mě pozvala do rádia Barbora Tachecí na rozhovor a já tam plácnul, že všechno spěje k vrstevnaté společnosti. Ona se mě ptala, jak to myslím a od té chvíle přemýšlím, jak to myslím. Momentálně je moje představa taková, že ochabuje vertikální struktura společnosti a že nabývají na významu individualizované vrstvy nebo ostrovy nebo bubliny, nazvěme to jakkoli.  Je to i souboj technologií.  Stejné technologie umožňují centrálním orgánům státu stále větší dohled, ale proti tomu jdou principiálně stejné technologie a umožňují člověku autonomní život. 

Nejlépe je to samozřejmě vidět na přesunech obyvatelstva – to stěhování národů je nezastavitelný proces, ten bude pokračovat a akcelerovat a povede ke vzniku struktur vnitřně autonomních a autonomně organizovaných a jen volně vzájemně kooperujících. Ten proces se zásadně urychlí, pokud se energetika změní z centralizované technologie do rozptýlené, s místní působností. V závěsu za tím půjde robotika a lokální výroba bez nutnosti dálkového transportu produktů centrálně vyráběných. Technicky si to představit umím, nikoli ale mocensky – zdali půjde o harmonickou společnost nebo konfliktní. Zatím to vždycky končilo konflikty, tak uvidíme, jak to dopadne v tomto případě. Vy uvidíte – bude to nabývat na síle v druhé půlce jednadvacátého století.

 

Petr Koubský, publicista a zakladatel iCollege a 067
KoubskyJá bych hlavně rád věděl, co je to můj obor… ale dobře, dejme tomu, že to jsou digitální technologie. V tom případě myslím, že hlavní změna pod povrchem se jmenuje „čínské vyspělé technologie“. Čína je pořád ještě montovna světa a my děláme chybu, že ji vnímáme jenom takhle. Nevidíme hypermoderní velkoměsta spojené tratěmi superrychlých vlaků, nevidíme čínský kosmický výzkum, nevidíme jejich úžasné pokroky v medicíně, hlavně v genetickém inženýrství. Nevšimli jsme si dosud, že většina nejrychlejších superpočítačů světa byla vyvinuta a je provozována v Číně. Přehlížíme, že mobilní telefony a jejich aplikace jsou v Číně důležitější složkou života než u nás, a taky rozvinutější. 

Zkrátka, jestli Čína už teď není hlavní technologickou mocností světa, stane se jí během několika let, zatímco my pořád budeme mít dojem, že to je ta vzdálená země, kde pro nás vyrábějí propisky, plyšáky a levná trička. Myslím, že Číňanům tento náš omyl docela vyhovuje a že nás v něm budou udržovat tak dlouho, jak to jen půjde.

 

David Zábranský, spisovatel
ZabranskyProdemokratické elity jsou jak u nás, tak v rozvinuté Evropě na dotek od obyčejných lidí. Spadly na úroveň lidu, zlenivěly k němu. Jaký je aktuální program těchto elit? Někdy se až chce říct, že všechen program zastupuje přeceňování „kultivovanosti“ ve výrazu, mluvě a oblékání. Za fasádou se poté skrývá smutná skutečnost: nulový program a slabost. Všechna energie, pokud ještě jaká je, věnuje se případně cynismu. Nejvíc energie ale plyne do nevraživosti, do budování zákopů, do pohrdání obyčejností a lidovostí. Hra už je však příliš průhledná. Je to drsné zjištění, nicméně je třeba mu čelit: lidé vidí, že se nechávají zastupovat někým, kdo jimi pohrdá a kdo zároveň není o moc lepší než oni sami. O tom je základní spor dneška. Právě toto je pravým důvodem zvýšeného zájmu o přímou demokracii, která s ohledem k výše řečenému klidně může být mnohými vnímána jako demokracie bez přívlastku.

Snad už by mělo být patrné, že nechuť k demokracii pramení jinde než tam, kde ji hledají takzvané demokratické elity, čili nikoli kdesi dole, kdesi v bahně lidu a populismu, nýbrž nahoře, tam v tom beze zbytku umělém nahoře. Před sousloví demokratické elity je třeba doplnit zpochybňující „quasi“. Plný text zde.