Z liberální demokracie se stala ideologie. Už jí nejde o svobodu

Chybová zpráva

Strict warning: Only variables should be passed by reference in Ratel->the_end() (line 14 of /var/www/vhosts/institut2080.cz/httpdocs/sites/default/files/a.jpg(8) : runtime-created function).

Z liberální demokracie se stala ideologie. Už jí nejde o svobodu

Andrej Duhan
9. Září 2018

Liberální demokracie je ohrožena. Obvykle jsou podezřelými fake news, populismus a ruský prezident Vladimir Putin. Největší ohrožení je však zevnitř – od liberálních demokratů, kteří si osobují právo určovat správné a nesprávné názory. Francouzský filozof Pierre Manent je expresivně, leč trefně nazývá centristickými fanatiky. V jejich podání se liberální demokracie stává soustavou dogmat s velmi volným vztahem k jejímu původnímu smyslu.

Liberální demokracie má být institucionálním vyjádřením svobodné společnosti. Jde o vládu většiny, která ovšem ctí svobodu jednotlivce. Tos sebou nutně nese různé názory. Slovo liberální je tedy třeba chápat ve smyslu pluralitníPluralismus akceptuje a postuluje názorovou rozmanitost a klade důraz na respekt k jiným názorům.

Neznamená relativismus ani rezignaci na fakta, objektivitu a pravdu. Jen předpokládá, že se k nim lze dobrat názorovým střetem a diskuzí. A neznamená ani povinnost respektovat každý názor, jen klade důraz, aby názorová aréna byla co nejširší. Liberální demokracie má tudíž především vytvářet rámec pro střet názorů a jejich mírové řešení.

 

Konsenzus elit

V současnosti se z liberální demokracie stále více stává ideologie s těmi správnými hodnotami a názory. Ty se sice mohou ve společnostech lišit, ale v podstatě jde o konsenzus elit – ekonomicky pravicový s důrazem na volný trh a globalizaci a hodnotově levicově liberální. V Evropě je spojený s vírou v prohlubování evropské integrace v současné podobě.

Ponechme stranou, jde-li o názory správné či odůvodněné. Problémem je, že tyto hodnoty a postoje, často menšinové, jsou předkládány jako jediné správné. Jiné nejsou liberálně demokratické – není třeba o nich diskutovat. Typický je morální odsudek odlišných názorů a jejich nositelů a snaha je potlačit.

Kdo odmítá multikulturalismus, je xenofob, kritik Evropské unie je nacionalista a přeje si válku, kdo neoslavuje relativismus a toleranci, je bigotní, kdo se na svět nedívá optikou, „a neprospěje to Rusům“, je Putinův agent, kdo poukazuje na problémy s muslimskou komunitou v Evropě, je islamofob, kdo odmítá ekonomizaci všeho, je naivní levičák, kdo zastává konzervativní názory, je fašista, kdo nesouzní s centristickými fanatiky, potřebuje osvětu a vzdělání.

Společným znakem dalších variant tohoto způsobu myšlení je degradace a nepřípustnost jiného názoru ať už z pozice nenávisti nebo blahosklonného paternalismu. Neustále se zužující liberálně demokratický konsenzus vytlačuje části populace a prohlašuje je za ohrožení či nepřítele demokracie.

 

Nárůst nedůvěry

V reakci lidé často volí populisty, což není důsledkem nevzdělanosti voličů, ale jejich ztráty důvěry v liberální demokracii. Mimo jiné proto, že ti, co se liberální demokracií nejvíce zaštiťují, nejsou liberální. Stále více lidí se necítí být v názorovém mainstreamu a nedůvěřují demokracii, médiím ani expertům. Na nárůst nedůvěry liberální demokraté reagují tím, že požadují vzdělávání a osvětu lidí s jinými názory, a z populismu obviňují dezinformace a fake news a chtějí jejich regulaci či cenzuru.

Demagogie a lži se však šířily vždy, a zejména ve svobodných společnostech. Jedinou obranou proti nim je pluralismus, který posiluje kritické myšlení. Jakkoliv měkká, dobře míněná a ve jménu liberální demokracie uplatňovaná cenzura škodí svobodě, jež je ovšempředpokladem liberální demokracie.

Liberální demokraté nakládají s demokracií stejně jako s pluralitou. Pokud ve volbách uspějí ti, které označili za extrémisty, populisty či jinak nevyhovující, zpochybní jejich nárok na vládu. Výsledky voleb respektují pouze v úzkém, legálním smyslu. Úspěch „populistů“ považují za anomálii, ústup pokroku, nikoliv za součást demokracie.

 

Ztráta víry v pluralitu

Střídání vlád v demokracii přitom není založeno pouze na legalitě, ale z hlediska dlouhodobé udržitelnosti především na legitimitě, neboli víře v systém, kde se většiny mění a vlády střídají. Bez legitimity se legalita dlouho neudrží. Liberální demokraté nerespektováním některých sociálních skupin a jejich názorů poškozují liberální demokracii. Ta totiž nemůže fungovat, jsou-li značné části populace považované za ohrožení demokracie.

Proto postupně mizí hlavní předpoklad demokracie – vazba mezi rozhodováním a souhlasem většiny. Kvůli snaze uchránit demokracii před demokraty pak narůstá sklon vyvést některá rozhodnutí mimo standardní demokratický proces přenosem pravomocí na nadnárodní instituce, expertním řízením nebo soudcovskýmaktivismem. Liberální demokracie potřebuje brzdy a omezení, ale ty nesmějí vyprázdnit její podstatu – vládu většiny.

Liberální demokraté udělali z demokracie ideologii.Proto se nelze divit, že bez váhání podporují něco natolik paradoxního, jako je zavedení sankcí kvůli porušení zásad liberální demokracie proti demokraticky zvolené polské vládě technokratickou Evropskou komisí, která nemá žádný demokratický mandát.

Liberální demokraté nepovažují kritiku sebe samých za příspěvek do diskuse, ale za ohrožení a útok na svou legitimitu. Tato ideologizace je výrazem krajní nejistoty. Jako by se vytratila víra, že pluralita je z dlouhodobého hlediska největší silou, nikoliv slabinou liberální demokracie a podmínkou jejího přetrvání.

Nepřátelé liberální demokracie, před nimiž je ji třeba chránit, existují. Vytěsňováním a ostrakizací názorů společenských skupin ji však liberální demokraté – centrističtí fanatici – ničí. Namísto střetu názorů prosazují jediný správný názor, čímž nás postupně připravuji o pluralismus i demokracii. Jejich postoj k demokracii vystihuje okřídlený výrok nejmenovaného amerického důstojníka za vietnamské vláky: „Museli jsme město zničit, abychom ho zachránili.“